Sestra k popukání
 
     Mezi krabicemi sídliště běží děvčátko. Sotva se dotýká země, radost ji nadnáší, Nika svírá pravou ruku, občas k ní pohlédne, v druhé mává prázdnou síťovkou. Zachytí se okem za větvičku keře, ale nezastaví se, nechce se zdržovat, jen prudce trhne, síťovka se uvolní, bude tam asi díra, ale co na tom záleží.
     „Niko!“ „Niko! Kam letíš?“ „Počkej, Niko!“ „Niko! Niko!“
     Volají na ni děti ze školy, Nika se jim vymkne, namíří si přes pískoviště, přeskočí žlutý kbelíček, v letu se usměje na pár škvrňat, ani je jaksepatří nerozezná, přeběhne po trávníku, někdo za ní křičí, raději se neohlédne, málem se střetla s kočárkem, jak vyrazila z houští na cestu, ale bystře se vyhnula, pár okvětních lístků sprchlo na zem. Usmála se na překvapenou paní a běží dál... mrkne nahoru po okně a cosi ji pudí k tomu, aby si přihladila vlasy, jenže má obě ruce plné.
     Nika prolétla dveřmi domu, odemkla, shodila v síni střevíčky plné písku a bosa vtrhne do kuchyně.
     „Martine! Martine! Slyšíš, Martine! Honem!“
     Martin slyšel, ale ze židle se nezvedl. Ani ho nenapadlo. Ani nemohl, pečlivě rýsoval tuší.
     „Tak Martine! Honem!“
     Tón byl naléhavý. Nika se ocitla v tísni. Síťovku sice pohotově hodila na zem, padni kam padni, uvolnila si jednu ruku, chňapla po lžíci, hrábla dolů do kuchyňské linky po míse a jala se levou rukou dost neobratně dolovat z velké sklenice marmeládu.
     „Martínku, prosím tě, rychle! Rychle, Martínečku!“ Starší bratr neodolal. Vyšel z pokoje.
     „Co je? Hoří?“
     „Tobě všecko trvá, podrž mi to!“ Napřáhla k němu pěst.
     „Rýsuju, ne? Co zas patláš, Niko? Co chceš dělat s tou marmeládou?“ „Potřebuju sklenici přece. Podrž mi to, tak na!“
     Nika je netrpělivá, kus marmelády spadlo do dřezu, kus na umakart, dostalo se i na linoleum. V posledním čase se s Martinem stalo něco divného, začal růst jak blázen, najednou se na ni kouká svrchu. A co je horší, jak se zvětšil, prodloužilo se mu i vedení, nic nechápe.
     „Nastav dlaň, ale opatrně.“
     Konečně se rozhoupal. Rozevřel svou velkou, ne právě vzorně čistou dlaň. Zhoupla se, trhla sebou, když na ní přistála myš.
     Ale Martin se hned ovládl, od Niky se člověk mohl nadít všelijakých překvapení. Se zájmem pohlédl na hezké zvířátko, ale hned mu zošklivělo pomyšlením na rodiče. Zas budou řeči a řeči snášel ze všeho nejhůř.
     „Co jsi zas dotáhla, Niko,“ řekl odevzdaným, skoro dědečkovským tónem, „co sis to zas vyvzpomněla?“
     „Že je nádherná, viď? Koukni ty pacičky! A očička. Že má očička jako korálky?“
     Martin neodpověděl. Nakrčil nos a balancoval rukou, aby zvířátko nespadlo, mračil se, ale dotyk malých drápků mu nebyl nepříjemný.
     Nika zatím vyškrábala sklenici, odstrčila mísu. A teď chytla Martinovu ruku za zápěstí a vší silou mu ji přistrčila blíž k očím.
     „Když ty se na ni pořádně nepodíváš.“ Nakrčil nos.
     „Smrdí.“ „Myslíš?“ Byl silnější, strčil jí myš až k obličeji.
     „Nemyslím, čuchni si.“
     „Trošinku,“ připustila Nika, „uložíme ji do sklenice.“
     Martin kriticky zhodnotil zbytky marmelády na skle, Nika v životě neudělala jednu věc pořádně, tím si byl jist.
     „Vždyť si slepí vousky, Niko.“
     „No a co? Když si je slepí, zas je olíže, ne? Taková myš je náhodou inteligentní.“ „Přesně jako ty.“
     „Fakt?“ Nika se nikdy neurazila, nebo téměř nikdy, brala bratrovy výpady sportovně. Konečně měl pravdu, myšce by se asi v marmeládě nelíbilo. Pustila do sklenice vodu a vymyla ji.
     „A je to. Už ji tam můžeš spustit.“ „A utopí se. Chudinka malá.“
     Martin pohladil myšku jedním prstem, zlehounka, štítivě. Nika vychrstla zbytek vody ze sklenice, vytřela ji utěrkou.
     „Ukaž! Ty máš řečí. Aby ti udělal pelíšek, to ne.“
     Myška panáčkovala ve sklenici. Běhala kolem dokola a hledala východ. „Dostane regma,“ utrousil Martin.
     „Tak mi podej vatu, já na lékárničku nedosáhnu.“ „Vem si židli!“
     Sklouzl po znečistěné podlaze, odlepil se a odrhl podrážku o trnož stolu. „Kuchyň máš ty, vážená sestřičko.“
     Nesnášela, když jí říkal vážená sestřičko. Tenhle nesmyslný plk pochytil od Tomáše. Co se spřáhl s Tomášem, nedá se s ním rozumně promluvit.
     „A co chceš podniknout s marmeládou?“
     Nika se zalíbením pozorovala myšku. Červená očka jí žhnula. Růžový ocásek byl půvabně lysý.
     „Co s tou marmeládou, Niko?“ „Nic. Můžem ji sníst. K večeři.“ „K párkům?“
     „Párky budou zítra.“ „Máma říkala, že dneska.“
     „Tak říkala. Stejně nemáme chleba. Hořčice tu není ani trošku.“
     „A kdo měl nákup? Kuchyň a nákup máš přece ty. A máma říkala, že máš koupit chleba a hořčici.“
     Nika strčila do sklenice nesměle prst. Myška se ho chytla předními tlapkami, očichávala jej, vousky jemně šimraly.
     „Niko! Proč jsi nekoupila chleba?“
     „Chleba mají pořád“, řekla Nika klidně a táhla myšku vzhůru, „chleba se dostane vždycky, hořčice taky, ale myš prodávají jednou za čas. Takže bylo rozumné koupit co?“
     Martin jen vydechl. Dívčí logika ho zmohla. „Za kolik? Za kolik, Niko?“
     „Za deset korun. To je skoro zadarmo, ne? To jsem dostala z protekce.“ „Od koho?“
     „Od jednoho známého,“ odsekla Nika a vylezla na židli k lékárničce. Stála na špičkách, vzala balíček vaty, utrhla kus na hnízdečko.
     „Jak se jmenuje?“ zeptal se Martin ostře. „Jak se jmenuje ten tvůj známý?“
     Usmála se. Zavřela skřínku a vystlala dno sklenice. Něžně uložila myšku. Hnědé vlasy jí přepadly přes obličej, propustily jen zář velikých očí.
     „Jak se jmenuje?“ opakoval Martin mírněji.
     „Normálně. Zuzana. Z béčka. Oni mají doma chov pro laboratoře, to jsi nevěděl? Na tom se dá vydělat spousta peněz.“
     „Jo?“ Na víc se nezmohl. Nika ho vždy znovu překvapila svou pohotovostí. Dokázala přímo mistrně zmotat pravdu se lží, a když spustila svou kulometnou palbu, nevěděli si rady ani rodiče.
     Hodila vlasy dozadu na ramena, upřela na něho nevinný pohled. „Jenže jsem se zapomněla zeptat, čím je krmí. Nevíš, co žere?“
     „Co žere myš bych věděl, ale co budeme večeřet my, je ve hvězdách.“ „Přece lívance. Lívance s marmeládou.“
     „Abys začala zadělávat.“ „Já?“ To by dopadlo.
     „A kdo? Máma? Už vidím, jak se hrne k plotně. Určitě se vrátí z třídní schůzky ve výborné náladě.“
     Nika zamžikala, málem se jí podlomila kolena. Myška jí zastínila obzor tak dokonale, že smazala i každou myšlenku na schůzku rodičovského sdružení. Vzduch v kuchyni zhoustl, Nika nemohla popadnout dech.
     Provinile postavila sklenici s myší na chladničku, ale ještě se vzchopila k útoku.
     „Tys zas něco vyved, Martine?“
     Pohlédl na ni s němým úžasem. Drzost malé sestry byla nebetyčná. „Já? Já? Ty jsi tedy číslo, Niko, to se ti zas povedlo.“
     Odstrčil ji a opustil. Zavřel za sebou dveře jejich společného pokoje. Nika se za ním rozběhla, dveře se jí postavily nepřátelsky do cesty. Otevřela je. Martin seděl a rýsoval. Z jeho zad čišela lhostejnost.
     „A já ti chtěla udělat radost,“ broukala Nika uraženě.
     Nebyla to pravda, když spatřila myš, nezavadila o Martina ani cípečkem myšlenky, chtěla ji pro sebe, ale musela nějak uhasit jiskřičku svědomí. Máma na třídní schůzce a myš místo večeře, to je nadělení. A marmeláda, kam člověk koukne. Přes různé výstřelky je však Nika holka s dobrým srdcem... Ale radši si to o ní všechno přečtěte sami.