|
O mluvícím stromě – pokračování
Jeden prohnaný šibal a jeden dobrý muž šli spolu do světa za obchodem.
Ten poctivý, když jednou v lese na chvilku poodešel z cesty, našel v mechu měšec s tisíci dukáty. Zaradoval se. Běžel lesem, zdvíhaje poklad do výše, již zdaleka jej kamarádovi ukazoval a volal na něho: „Počkej! Počkej!“
Když pak k němu přišel blíže, řekl mu: „Příteli, našel jsem poklad. Chvíli si sedněme a rozdělme se o něj rovným dílem!“
Učinili tak.
Šibal vzal polovičku, pěkně poděkoval, ale když šilhal po tom množství zlata té poloviny druhé, ulakotil se také na ni.
Pravil: „Příteli, nedrobme ten nález! Co potřebujeme, vynáší nám obchod, a není rozumné nositi s sebou tolik peněz; ještě bychom o ně někde mohli přijít. Ať zůstane poklad naším společným majetkem, tím se naše přátelství jen utvrdí. Zakopeme jej pod některým stromem, nikdo jej tam hledat nebude, a bude-li někdo z nás potřebovat, dojdeme si sem společně.“
Poctivý muž souhlasil. Vyhledali si starý dub a dukáty pod ním zakopali.
Oba dva pak pokračovali v cestě a v obchodování, rozprodali své zboží a vrátili se domů.
Ale již druhého dne, svěřiv se jen otci, utíkal šibal do lesa k dubu. Celý poklad vybral a urovnal zas půdu, aby nikdo nic nepoznal.
Na jaře přišel poctivý muž k šibalovi.
Řekl mu: „Pojď se mnou do lesa. Potřebuji nakoupit zboží a rád bych si svou polovičku vybral.“
„Pojďme!“ řekl šibal.
Šli, došli, kopali, hrabali, ale nenašli nic.
Šibal se v zemi a v mechu rýpal a hrabal ještě o trochu déle a pak se chytil v zoufalství za hlavu. Vrhl se na přítele a křičel:
„Ty jsi poklad ukradl, protože nikdo jiný o něm nevěděl!“ Muž poctivý se zapřísahal a proklínal toho, kdo to učinil. Ale šibal ho bil a neustále křičel: „Ty jsi ten zloděj!“ Až se muž poctivý rozplakal.
Ale nedosti na tom. Šibal odvlekl společníka před soud a žaloval na něho:
„Ukradl mi poklad. Ať mi mou polovici nahradí!“
Muž poctivý pravil: „Přísahám, že jsem z něho neviděl ani penízek.“
Soudce se ptá žalobce: „Máš na to, co žaluješ, svědka?“ „Mám,“ odpověděl šibal. „Ať vydá svědectví sám strom!“ „Dobře,“ pravil soudce, „zítra ráno půjdeme ke stromu a vyslechneme jeho svědectví.“
Ráno se vypravili a s nimi mnoho zvědavých lidí.
Pod dubem se soudce ještě jednou zeptal žalobce, a to byl ten šibal, i obžalovaného, jímž byl muž poctivý:
„Kdo tedy ukradl poklad?“
A místo nich se ozval strom: „Jsem duch tohoto lesa a vaši při rozsoudím. Poklad tajně vykopal obžalovaný!“ Muž poctivý zděšeně vykřikl. Že by křivě svědčili i lesní duchové, nevěděl, nebo se snad duch mýlí v podobě?
Také všichni, kdož byli přítomni, se velice podivili. Od svých předků sice slýchali, že ze starých stromů mluvívají lesní bohové, ale nyní se už nic podobného neděje. A stalo-li se to přec, jistě jen proto, aby byl člověk nepoctivý potrestán. Ale soudce si vzpomněl na přísloví: „Nežli začneš křičet: Div!, na kloub věci zajdi dřív!“
Rozkázal lidem, aby nanosili suché klestí a obložili jím dub, neboť uznává prý za slušné, aby očarovaný strom byl spálen. Nasbírali tedy roští a podpálili je. Ale když začaly do výšky šlehat plameny, ozval se ze stromu strašlivý jekot lesního ducha:
„Lidičky zlatý, pro všechny svaté, uhaste ten oheň, já jsem to tak nemyslil, já vám všechno povím, vždyť já si nezasloužím tak hroznou smrt!“
Soudce rozkázal oheň uhasiti. Rozmetali jej tedy a z vykotlané díry v dubě vylezl vyděšený šibalův otec.
Když soudce zvěděl celou pravdu, dal oba darebáky zmrskati, posadit je obráceně na osly a voziti na výstrahu městem. Šibala kromě toho odsoudil, aby svému společníku vrátil poklad celý.
Tak muž poctivý nejen očistil svou čest, nýbrž přišel i k tomu, co mu právem náleželo. |
© 2003–2006 kamizdat Všechna práva vyhrazena.